Sunday, October 5, 2014

Běhání a We Run Prague

Možná se divíte, proč vám teď, více něž po měsíci chci psát o We Run Prague. Já se vlastně taky trochu divím. Ale ten zážitek pro mě byl tak silný, že si ho i po měsíci pamatuji jako by to bylo včera a navíc to úplně změnilo celý můj vztah k běhání. Ale teď od začátku....

Foto: Nike.


Když mi bylo kolem jednoho roku, začala jsem sama chodit. Většina dětí začne nedlouho poté také běhat, nebo aspoň popobíhat. Já ne, dokonce ani za piškotkou jsem nechtěla běžet. Ani když se mi mamka schovala tak jsem nechtěla běžet. Ani pro botičky jsem si neběžela (moje nejoblíbenější věc už odmala). Poprvé jsem se rozběhla až ve třech letech a ani tenkrát se za mě nestal Forrest Gump. 


Běhání jsem nenáviděla. Ve školce, na základce, na střední... kdykoliv se mělo na tělocviku běhat, bylo mi už předem špatně. Protože za prvé: nejspíš umřu a za druhé: když neumřu, tak budu mít zase nejhorší čas z celé třídy. 

Měla jsem období, kdy jsem se rozhodla, že začnu běhat, Vyběhla jsem jednou, maximálně dvakrát a zase rychle na běhání zanevřela.

Dokonce i v lednu letošního roku, když jsem se rozhodla, že se svým tělem začnu něco dělat byl můj první počin běh. No běh. Snažila sem se běžet asi 2 km a další 2 km jsem to těžce rozdýchávala a rozhodla se, že se se postavou asi zatočím jiným sportem. 

První zlom nastal v květnu, když jsem zase jednou zkusila vyběhnout a najednou to šlo. Přeci jenom jsem si kondičku za těch 5 měsíců v posilovně trochu vylepšila a měla jsem radost, že dokážu uběhnout 3,5 km, pak 4 km a že jsem se nakonec dopracovala i k 5 km. A přihlásila jsem se na We Run Prague. 

Pak jsem pořád tak nějak běhala těch svých 5 km a v půlce srpna jsem si nadávala, že jsem neběhala víc a co že chci na tom We Run Prague předvádět a že to budu muset odchodit. V další fázi už jsem se s tím smířila a ztotožnila, koridor růžových se mi začal líbit a říkala jsem si, že jen bych ráda došla do cíle dřív než maminky s kočárky. 

Naděje mi svitla na tréninku Nike+ Run Clubu (článek zde), kde jsem si uvědomila, že to se mnou není až tak špatné a že když okolo sebe mám lidi, kteří také běhají, pozitivně mě to motivuje. Možná bych mohla uběhnout celých 10 km! No uvidíme...

We Run Prague - "I know I run like a girl"
Naskakuje mi husí kůže, když přemýšlím čím začít. 


A vlastně to začalo už tím, když jsem se doma oblékla do běžeckého. Pokračovalo to na Andělu, kde jsem přestupovala na tramvaj a usmívala se na ostatní zářící. Když jsem se dala do řeči s jinou zářící a ona znala můj blog. Když zářila celá tramvaj. Celé žluté lázně. Když se na startu všichni kromě mě rozcvičovali (na chůzi se rozcvičovat přece nemusím!). A když se dav zářících rozběhl. A pak zase zastavil. A zase rozběhl. A ještě jednou zastavil a pak už běžel. A já jsem taky běžela. 

Ostatní zářící mě začali předbíhat. A pak se něco stalo. Něco co si úplně neumím vysvětlit, ale určitě to bude mít souvislost s různou hladinou hormonů v mém těle. Ale najednou jsem ostatní zářící předbíhala já. Přeběhla jsem do koridoru přede mnou a pořád běžela. Počítala jsem kilometr za kilometrem a cítila se pořád líp a líp. 

Na Václaváku u občerstvovací stanice, když jsem se polila vodou a odhodila kelímek na zem, jsem si připadala jako maratónský běžec.

Poslední kilometr byl peklo, zářící mě už zase předbíhali, píchalo mě v boku a cíl se mi zdál pořád strašně daleko. Ale stejně jsem běžela dál a nakonec cílem proběhla s časem 62:32. Doběhla. Byla jsem v neskutečné euforii. 


To byl můj druhý zlom. A od té doby běhám. Doopravdy běhám. Nejsem nejrychlejší, ani nemám tu nejlepší techniku a maratón nejspíš nikdy neuběhnu. Ale ráno vstanu a CHCI si jít zaběhat.

Jak běhám můžete sledovat na mém Nike+ profilu: Fit Veronika

A teď mě omluvte, ale musím si jít zaběhat. Krásnou neděli všem!

6 comments:

  1. Krásně napsané! Běh je přirozený pohyb, proto by jej měl přinejmenším zkusit každý :)
    Fit Maddie

    ReplyDelete
  2. Hezký článek ;) Já běhám, sice pomalu, ale běhám a doufám, že se budu jen a jen zlepšovat ;)

    A.

    ReplyDelete
  3. Super :) já měla čas 62:00 (nějaký drobný) na závodě Praha Night Run :) a naopak spíš do té doby jsem běhala (6-8 km) a po těch 10 km na závodě stávkuju a neběhám :D

    ReplyDelete
  4. Hezké čtení! Uběhnout 10 km je pro mě nepředstavitelné.. před létem jsem začala běhat, ale dlouho mi to nevydrželo. No, o tom, jak se mi dařilo a nedařilo si můžeš přečíst u mě na blogu - léto bylo zkrátka náročné :-)

    Ty jsi úžasná! A víš co? Jak to tak čtu, myslím, že dáš i ten maraton! :-)

    ReplyDelete
  5. Já obdivuji naprosto všechny, kteří se na nějakou takovou soutěž vůbec vydají. Já na to evidentně ještě nemám "koule". :))
    A na fotkách ti to šíleně sekne, krásko! :*

    ReplyDelete
  6. Krásně napsané! Úplně jako bych to napsala já :D
    Běh jsem nesnášela, fuj běhání okolo hřiště na základce.
    A pak jsem se hecla, že to zkusím a šlo to a baví mě to. A takové závody jsou na to super, ostatní lidi mě namotivují a mně pak vůbec nevadí, že do cíle doběhnu jako poslední.

    Tak ať to běhá :)

    ReplyDelete